ŠKOLNÍ VÝLET

     V pondělí 6.6 2016 jsme se sešli na vlakovém nádraží s nadšením a s chutí vyrazit na náš úplně poslední společný výlet. Cíl: Horní Bečva. Některá děvčata vyrazila jako do lázní s kufry na kolečkách, které vlekly přes kořeny a výmoly do kopce k penzionu Marta.
    Po ubytování ve dvou chatách jsme vyrazili "turistikovat". S vyplazenými jazyky jsme dofuněli na vrchol, kde jsme jako všude museli pózovat před objektivem. Po únavném chození, běhání a focení jsme došli zpět do střediska. První věc, na kterou jsme pomysleli, bylo, jak rádi bychom skočili do bazénu a naštěstí pro nás naše paní učitelky neprotestovaly.
    Večer klasika: oheň, stezka odvahy a před ní vyprávění strašidelných příběhů, abychom se co nejvíce báli. Nesměly chybět ani příběhy o stařence a zavražděné servírce, které už známe skoro nazpaměť, ale neomrzí nás. Po úspěšném zdolání strašidelné cesty bez nehody a beze ztrát jsme dostali pokyny k odebrání se do chatek a k nudnému spaní. Asi nemusím říkat, že jsme toho moc nenaspali, do rána si povídali a smáli se.
    Další den jsme všichni vyčerpaní akorát vlezli do vody nebo jsme se opalovali. Snad jediný pohyb dopoledne byl zaznamenán, když jsme se šli projít na zmrzlinu. Dokud bylo ještě světlo, paní učitelky vymyslely úžasnou hru s názvem Koně. Byli jsme rozděleni do dvou týmů. Z každého týmu vždy vyběhli dva lidé, jeden tomu druhému na zádech a běželi k učitelce, která jim položila nějakou otázku. Když odpověděli správně, mohli se vrátit. Když odpověděli špatně, nebo nevěděli, vrátili se k týmu, kde se museli poradit. Myslím, že oběma týmům dala zabrat otázka: Jak se řeknou latinsky červené krvinky. Vážně, paní učitelky? Vážně?
    Po úspěšném ukončení hry jsme se šli koukat na Ordinaci v růžové zahradě. Tolik dětí pohromadě u televize jste snad v životě neviděli. Bohužel nás paní učitelky přerušily další hrou. Potřebovali jsme dobrou paměť, komunikaci s týmem a aspoň trošku umět kreslit. K večeru jsme opět posedali k ohni a opékali. Hráli jsme hru: Kdo jsem? Hitem hádání byla postava Nikoly Šuhaje a Karla IV. Naneštěstí pro nás nebyla ani jedna ze dvou postav za celý večer obsahem hádanky.
     Najednou jsme zaslechli hlasy. Do praskání ohně byly slyšet zvláštní zvuky. Nepatřily zvířatům. Byli to lidé. Marná snaha, viděli nás. Žáci jiné školy se také vydali na výlet a všechno se vysvětlilo. Pak nastala poslední noc. Nečekaně se nikomu spát nechtělo.
    Ráno jsme vstali, sbalili se, užívali si poslední chvilky a odvážní jedinci naposledy vlezli do toho ledového bazénu. Potom přišlo to, čeho jsme se báli, museli jsme vyrazit na autobus. Částečně jsme se těšili domů na svou postel a vanu, ale na druhou stranu by tam podle mě každý ještě aspoň týden zůstal. Protest neprotest dojeli jsme do Valmezu a každý si šel zase po svých. Nebyl to jen výlet. Byl to jeden z posledních společných zážitků, na které budeme vzpomínat ještě hodně, hodně dlouho.